Smlouva, která učinila Ameriku bohatou
V roce 1944, kdy skončila druhá světová válka, se 44 zemí sešlo v Bretton Woods ve státě New Hampshire, aby navrhla nový globální měnový systém. Evropa a Asie byly zničené. Spojené státy americké nebyly – a držely přibližně 75 % zlata světa. Amerika si napsala pravidla.
Smlouva byla jednoduchá:
Dolar USA se stal světovou rezervní měnou
Ostatní země pevně přivázaly své měny k dolaru
USA slíbily převod dolarů na zlato po 35 dolarů za unci
Pro ostatní země byly dolary jako by byly „stejné jako zlato“. Ale skrytým nedostatkem bylo, že pouze Spojené státy mohly dolar tisknout, a celý svět byl nucen používat jej pro obchod.
To dalo Americe tzv. „exorbitantní privilegium“. Zatímco ostatní země musely získávat dolary vývozem, mohla USA tisknout peníze, mít deficit a exportovat inflaci bez významných důsledků.
Ekonometr Robert Triffin později ukázal smrtelný rozpor: aby dodávala světu dolary, musela USA udržovat deficit – ale čím více dolarů tiskla, tím méně zlata měla k jejich zajištění. Systém vyžadoval konečný selhání.
Konce 60. let začaly země jako Francie pochopit, že USA tiskne mnohem více dolarů, než jejich zlaté zásoby mohou podpořit. Začaly požadovat zlato místo papírových peněz. Amerika nemohla dál.
15. srpna 1971 prezident Nixon uzavřel „zlato okno“, ukončil převodnost dolaru a rozpadl smlouvu z Bretton Woods. V jednu chvíli se dolar stal čistě základní měnou, podpořenou ničím.
Přesto zůstal dolar světovou rezervní měnou – protože globální obchod, ceny ropy a dluhy byly již do něj zavedeny. Svět nemohl utečt.
Tato moc stále existuje dodnes. Každýkrát, když se tisknou dolary:
Šetření ztrácí hodnotu
Ceny stoupají
Koupění síla klesá
Systém z Bretton Woods se neskončil – vyvinul se v něco horšího. Dolar už není podpořen zlatem, ale pouze důvěrou.
V roce 1944 získala Amerika moc tisknout světové peníze. Všichni ostatní dostali účet.
