Cestování, vlastně nemá moc velký smysl.”

Ty utratíš tisíce korun, vezmeš si pět dní dovolené, nosíš batoh vyšší než ty sám, spěcháš do neznámého města.

Myslíš si, že jdeš vyčistit duši, ale nakonec je to jen o tom, že stojíš v jiné frontě.

Konečně se ti podaří dostat do populární kavárny, majitel ti přinese misku nudlí, po jedné lžičce zjistíš, že chutná stejně jako ty, co dělá tlustý mistr pod tvým domem. Díváš se ven z okna, místní lidé spěchají na sdílených kolech, na tváři mají únavu, která je stejná jako tvoje, když každý den jezdíš metrem do práce.

V tu chvíli ti dojde, že jsi nepřišel hledat poezii a dálku.

Jen jsi změnil místo, abys pokračoval v trápení, proč má hotelové Wi-Fi tak špatný signál, a jestli se zítra ráno budeš muset znovu brzy probudit, abys získal místo.

Odcházíš s unaveným tělem, a nakonec se vrátíš ještě unavenější.

Kufr je plný suvenýrů, které vlastně nikdy nepoužiješ, v telefonu máš osm set upravených fotografií, ale díra v srdci se vůbec nezmenšila.

Takzvané uzdravení vůbec není v horách a jezerech tisíce kilometrů daleko.

Skrývá se v té misce horkých wontonů pod tvým domem, v té staré písni, kterou hraje rádio ve špičce, když stojíš v zácpě, a v chuti slunečního svitu, který se v sobotu odpoledne opírá o deku.

Takže, kdo vlastně klame? Krajina, nebo lidé, kteří se snaží klamat sami sebe?